O naději

8/1/2008

V našem dnešním společném zamyšlení nad Božím slovem bych chtěl hovořit o naději,nebo respektive o naději kterou v Bohu máme. Jistě jsme se mnozí z nás dostali někdy do situace, kdy nám připadalo, nebo se nám zdálo, že Bůh prostě mlčí. Že naše modlitby padají do prázdna a že se prostě nic neděje.

Věřím tomu, že všichni z Bible víme, že tomu tak není, že nevyslyšená modlitba neexistuje a jistě by se dalo na toto téma najít spoustu knížek a odkazů v Bibli, že Bůh slyší všechno, že slyší všechno oč jej prosíme. To je pravda, ale jak potom souvisí naslouchání s mlčením tam kde očekáváme odpověď na naše modlitby?

V samém  úvodu jsme četli příběh o Lazarovi. Četli jsme tam o tom, jak Marie a Marta prosili Ježíše, aby přišel, vždyť byl nemocen jeho přítel Lazar-Lazar, kterého Ježíš miloval a měl rád i jeho sestru, jak se o tom píše v evangeliu. Ale co učiní Ježíš když se to dozvídá. Místo toho, aby něco udělal, nebo aby se alespoň vydal na cestu za ním,tedy za Lazarem, místo toho, aby Lazara prostě uzdravil, neudělá prostě nic… Zůstává na tom místě kde byl ještě dva dny a teprve potom se vydává na cestu. Ježíš tedy počká až Lazar zemře a proběhnou pohřební obřady, zabalí Lazarovo tělo a ke vchodu do hrobu přivalí kámen. Teprve potom Ježíš řekne svým učedníkům pojďme. A vydají se na cestu.

Jak asi bylo v té chvíli Marii a Martě, když netrpělivě čekali na Ježíše, jak měli do poslední chvíle naději, naději, že se Ježíš zjeví ve dveřích a Lazara uzdraví. Bylo naprosto evidentní, že tomu věřili, protože když Ježíš přichází říká Marta, “Pane kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.”

Ony požádali o něco Ježíše a odpovědí jim bylo jeho mlčení.

Ale toto mlčení předcházelo Boží odpovědi. A tato odpověď zazněla do situace, kdy už i ti největší optimisté věděli, že je konec. Vždyť už to byl čtvrtý den a Lazarovo tělo bylo již v rozkladu. Ježíš nechává odvalit kámen. A Ježíš který dobře věděl jakou má moc a jak tento příběh skončí tak přesto je tak rozhorlen, že pláče. Proto je pro mne tento příběh ještě víc vypovídající o Ježíšově účastenství v našich vlastních příbězích. On i když je hlavním režisérem, tvůrcem i dramaturgem, přesto, že má vše v rukou, pláče nad smutkem ostatních.

Nevím, jak to prožíváte vy, ale já mám pár filmů, o kterých vím, jak dopadnou, ale přesto i když je vidím po několikáté mě pokaždé dojmou. A to jsem pouhý divák, kdežto Ježíš je hlavní aktér.

Na mlčení…. jako reakci na naše modlitby lze tedy reagovat dvěma způsoby. Jeden způsob je propadnout do deprese, sebeobviňování a odsuzování sebe sama a snažit se objevit za každou cenu nějaký ten hřích kvůli kterému Bůh mlčí a nebo očekávat s nadějí něco hlubšího než v co jsme doufali.

Ještě zde chci zmínit kázání tuším Františka Branče o cizoložnici. Co učinil Ježíš když mu přivedli cizoložnici a ptali se Ježíše, jestli ji mají ukamenovat. Ježíš se otočil čmáral si rukou do písku a mlčel. A to mlčení předcházelo odpovědi. Odpovědi, která zazněla až po určitém naléhání , která oslovila všechny shromážděné a která je stále živá i po více než dvoutisících letech…………. V této souvislosti mám na mysli ještě jiný příběh.

Kdybychom tehdy žili a přišli se zeptat vdovy, která šla v pohřebním průvodu a pohřbívala svého jediného syna, jak se píše v Luk. 7kap., co by nám asi řekla.

Stále jsem doufala, že se můj syn uzdraví, doufala jsem v zázrak jako každá matka, která vidí svého syna umírat a hle už je po všem. Je mrtev a leží zde na marách.

A tu přichází Ježíš a je mu líto ženy. Řekne jí neplač. Přistoupí k marám dotkne se jich a řekne jen, “chlapče pravím ti vstaň!”

A v tom se mrtvý, tedy ten, který již nemá naději v tomto příběhu cokoliv udělat, posadí a začne mluvit.

Je zvláštní si všímat toho, o jak dramatické příběhy se jedná. Jak zde na jedné straně je naprosto těžká situace, kde vlastně již vše skončilo a zbylo jen mlčení a zármutek. A na straně druhé je veliké Ježíšovo slitování a láska a to vše je završeno dobrým koncem a zvěstí o tom, že existuje někdo pro koho výraz “definitivní konec” prostě neexistuje. Uvedu zde ještě jeden příběh a to příběh kananejské ženy Mat .15k.21v. Ježíš (odtud)odešel až do okolí Týru a Sidónu.

 A hle, jedna kananejská žena z těch končin vyšla a volala: "Smiluj se nade mnou, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá."

 Ale on jí neodpověděl ani slovo. Jeho učedníci přistoupili a žádali ho: "Zbav se jí, vždyť za námi křičí!"

On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."

Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!"

On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům."

Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů."

Tu jí Ježíš řekl: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva.Znovu si všimněme , že Pán Ježíš té ženě neodpověděl ani slovo a to ta žena za ním křičela,ale potom na její naléhání a když viděl její pokoru a jak věřím viděl i do jejího srdce , teprve až potom všem vyslyšel to oč jej žádala. Jsou to příběhy o mlčení, konci a překvapivé naději, kterou nám Ježíš ještě více podtrhnul svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Nevím, jestli jste někdy viděli film Apollo 13. Ale pokud ano, tak si vzpomeňte na ten moment, kdy se vesmírný modul s posádkou ponořil do atmosféry a nastalo ticho. Všem co byli na zemi se jistě honily hlavou myšlenky na to, jestli to návratový modul, který byl předtím poškozen výbuchem vydrží. Jestli vůbec funguje nějaký naváděcí systém, jestli se otevřou přistávací padáky a jestli vydrží tepelný štít. Otázka je nasnadě Přežijí to?

Průlet atmosférou trvá tři minuty a ty tři minuty trvá mlčení i naděje. A po těch třech minutách se všechny kamery otočí na oblohu a čekají na to, až se odněkud vynoří záchranný modul na padácích. Všechny televizní stanice to sledují v přímém televizním přenosu. A po těch třech minutách stále nic. V té chvíli ten televizní hlasatel přiznává “Očekávaný čas návratu nastal…….a minul. Nikdo z nás nemůže udělat nic než naslouchat a doufat.” Je vidět, že většina lidí pláče. Všichni udělali to co bylo v jejich silách a nyní je již jen ticho. Vše již trvá tak dlouho, že je všem jasné, že se záchranná akce nepodařila. A v tom se ozve zapraskání z toho radiového přenosu a ozve záchranný modul a na obrazovkách se objeví tečka na třech padácích. Potom už je vidět jen jásot a výkřiky radosti. Já věřím tomu, že se v té chvíli za návrat těch tří mužů modlila spousta věřících křesťanů a dovedu si představit jakou prožívali chvilkovou beznaděj, když se stále nic nedělo a všem začínalo být jasné, že je konec.

A znovu jsme byli i v tomto filmu, který byl natočen podle skutečné události účastni velkému dramatu neštěstí, naděje, konce a překvapivého zvratu, který nás může jen povzbudit v tom, že naděje, kterou máme v našem Bohu je věčná a nepodléhá zkáze. Proto mají lidé již odnepaměti touhu po věčnosti. Protože si lidé nějak prchavě uvědomují, že nám věčnost již kdysi byla dána, ale už je to tak všechno dávno, že se na to zapomnělo. Zůstal jen pocit, že nám něco chybí a zůstala nám naděje, že to, co nám chybí zase znovu nalezneme a nebo nám bude znovu dáno. Podívejme se na Ježíšův život. Když se dotkl slepých prohlédli a mohli vidět celou krásu světa a znovu se s toho mohli radovat, když se dotkl hluchých mohli si užít všech zvuku kolem sebe. Uslyšeli smích stejně jako hudbu. Dotkl se chromých, vyskočili a mohli tančit. Mrtvé vrátil jejich rodinám. Tam, kde lidé přestali doufat, znovu jim navrátil jejich naději.

Možná, že právě v této chvíli někdo z nás prožívá okamžiky, kdy Bůh mlčí a nebo je prožíval někdy v minulosti. Toto mlčení může trvat několik dní, ale může také trvat třeba dvacet let, i to je u Boha možné. Ale na konci tohoto mlčení nás čeká odpověď, odpověď, která předčí všechna naše očekávání, a která je odpovědí i na to mlčení, které té odpovědi předcházelo. Každý čin, každý zázrak, který Ježíš učinil, a který Bůh udělal v našem životě v nás živí tuto naději a směřuje nás k tomu o čem čteme v knize Zjevení. Ke dni, kdy Bůh učiní vše nové.

….Zj. 21kap.5v.

Ještě mám jeden anketní dotaz ohledně Hollywoodských filmů.Chtěl bych se zeptat. Viděli jste všichni film Titanic? Ptám se proto, protože bych si rád pomohl jednou scénou z tohoto filmu. Představme si, jak na závěr tohoto emocemi protkaného a nabitého filmu je vidět Titanic, potopený hluboko pod vodou. Je vidět, jak je zničený a jak jej rez pomalu zdolává a zároveň je vidět i Rouse, hlavní hrdinku filmu. Ta, která se kdysi plavila na Titaniku a která se jako jedna z mála a to díky oběti jejího milého, zachránila. Z této scény je cítit konec. Rouse je na konci svého života a je už velmi stará, její milovaný Jack zahynul na Titaniku a Titanic sám je naprosto zničen a zaplaven bahnem, rzí a zapomněním. A v tom tam temnotou začne prorážet světlo, světlo, které postupně jasní a prosvětluje všechny pokoje a tímto světlem se jakoby znovu objevuje majestátnost a krása kdysi tak velkolepé lodi. Vše září přesně tak, jako tehdy při první plavbě novotou a leskem. A v té chvíli se otevírají dveře do tanečního sálu a znovu se tam setkáváme se všemi lidmi tohoto příběhu. Všichni jsou shromážděni k velké hostině a tam se znovu setkávají. Rouse je znovu mladá a krásná a Jack je živý a je zde jen a jen pro ni.

A teď si uvědomme, že velmi podobný příběh se týká i nás samotných. Že ve chvílích, kdy už se nikdo neodváží ani doufat, že by mohlo přijít něco jen o trochu lepšího, přichází Bůh a nabízí nám řešení. A pak, kdy už budou naše vlastní příběhy u konce, tak tam na nás znovu čeká Bůh a všechny naše opravdové naděje se stanou skutečností. “Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi”, nám ukazuje Bůh skrze proroka Izaiáše. A básník symbolista Otokar Březina podle této skutečnosti nazval svoji básnickou sbírku Svítání na západě, jejíž název si zdánlivě odporuje ,ale pouze tehdy pomineme-li fakt že za tím naším západem našeho vlastního života na nás čeká Boží svítání věčného života.

A tak naše naděje v Boží lásku stále trvá je stále živá, jak si můžeme přečíst v listu Římanům 8kap.,19-21.

“Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti-ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal.Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích”.

Tak je to tedy s naší nadějí a tak je to s námi samotnými jeho dětmi. Bůh je naší nadějí a my jsme jeho lidem, jeho dětmi a na to se můžeme vždy spolehnout.

Autor: Pavel Sirový

Miluješ?

8/1/2008

Pokud bych začal úplně od začátku, tak na počátku tak jak již to v těchto případech bývá, byla modlitba. I když  tentokrát jsem se ještě nemodlil nad tématem kázání,  ale bylo to právě v té době, kdy na mě  až bolestně dolehl fakt ,jak moc my lidé postrádáme takovou tu opravdovou Boží moudrost. Moudrost, která je darem Ducha Svatého. A já jsem si  uvědomil, jak moc mi taková moudrost chybí a tak jsem se modlil a prosil jsem Boha, aby mi dalvíce moudrosti.

A zcela v duchu písma, kde se mluví o neodbytnosti jsem se rozhodoval, že zkrátka budu prosit Boha tak neodbytně dokud mě nevyslyší. A tak  jsem se modlil  a potom jsem prosil, aby mi Bůh ukázal co mi brání nebo překáží tomu, abych dostal více moudrosti. A když jsem se snažil ze všech sil naslouchat a skutečně jsem se ze všech sil snažil ztišit se před Pánem Bohem, aby mi nic neuniklo z  Božímu hlasu, .. jako-bych uslyšel odpověď, která s touto záležitostí zdánlivě vůbec nesouvisela,  slyšel jsem otázku ......."miluješ mne?"..........Musím se přiznat, že mě to v tu chvíli opravdu zarazilo a já jsem se musel ještě víc ponořit sám do sebe, abych dokázal pojmenovat co k Pánu Ježíši cítím a odpověděl jsem dost váhavě.. Pane ty víš, že Tě mám rád. Jako bych v té chvíli cítil a chápal ten rozdíl mezi tím co znamená milovat a nebo mít rád. Věděl jsem, že milovat právě pro ten okamžik, kdy se nás Ježíš zeptá znamená něco neskonale víc než jen odpovědět,. ano pane ty víš, že tě mám rád. A znovu jako-bych slyšel otázku .........Proč? A tak jsem znovu  stál před otázkou a znovu jsem musel přemýšlet, co potřebuje člověk k tomu, aby někoho miloval. Přemýšlel jsem, proč miluji svoji ženu a co mě k tomu, když jsme spolu začali chodit, vedlo a stále vede. A tak jsem musel odpovědět  na otázku proč? Protože tě Pane zase tak moc neznám a jsme málo spolu, málo čtu tvé slovo a občas na Tebe zapomenu. Uvědomil jsem si, že je to prostě tak. K tomu abychom pozvali Ježíše do svého srdce je třeba jej znát. Je třeba poznat co  konal pro lidi, jak se choval a jak mluvil když ještě kráčel po tomto světě. Jak moc je potřeba číst Boží Slovo, jak je to důležité, protože i tak  můžeme poznat Ježíše. Skrze Bibli můžeme poznat s jakou láskou Ježíš uzdravoval nemocné, jaký soucit měl s trpícími, jak byl nesmlouvavý k hříchu a jak moudře mluvil v synagogách. Je třeba si uvědomit, že už na počátku bylo Slovo Boží a to slovo se pak stalo člověkem. Boha tedy můžeme poznat i skrze toto slovo a i tímto způsobem přijít k Němu. Pokud tedy chceme někoho milovat, musíme jej poznat, musíme s ním chodit a musíme s ním i žít. Tudíž Boží přítomnost v našem životě nesmí být omezena pouze na nedělní shromáždění. Nesmíme dopustit, abychom byli křesťané jen v neděli a od pondělí do soboty byli zase a teď to řeknu v uvozovkách, normální. K tomu abychom Boha poznali, se musíme každý den, každé ráno vydávat do jeho rukou a pozorovat jak Bůh jedná. Jakým způsobem naslouchá našim modlitbám, protože pokud se nebudeme dívat pozorně, tak se nám může velice dobře stát, že si toho pokud nepřibrzdíme ani nevšimneme. Protože Ježíš je tichého a pokorného srdce a násilí je mu cizí, tak neučiní žádný násilný vpád do našeho srdce a naší mysli, ale bude čekat až konečně přijmeme na vědomí ten fakt, že je tady. Že je zde a že stojí po našem boku, že čeká na jen na naše pozvání. Já věřím, že ta otázka stále visí ve vzduchu a čeká na upřímnou odpověď každého z nás. Miluješ mne? Ptá se Ježíš Šimona Petra po svém zmrtvýchvstání a čeká na jeho odpověď stejně, jako na odpověď každého člověka. Je možné, že Šimon to tehdy tak necítil, že necítil ten rozdíl  když se jej Ježíš dvakrát zeptal miluješ mne a až potřetí se zeptal máš mne rád. Jak se tam doslova tlačí to slovíčko alespoň, alespoň rád. Protože rádi můžeme mít dobré jídlo, dobrý film a nebo napuštěnou vanu, ale milovat, skutečně milovat můžeme jen jedním způsobem. Tak, že se tomu druhému odevzdáme zcela  bez výhrad a podmínek. Co je mé je i tvé, já sám nemám nic. Cokoliv jsem přijal, mám jen díky Tobě a pokud budeš chtít, můžeš mi to zase vzít. To je láska bez podmínek a zadních pootevřených vrátek. Láska, která nemiluje jen v té době, kdy se ten druhý chová podle našich představ, ale zůstává pevná i v době zkoušek. Proto kráčí ruku v ruce pohromadě láska, víra a důvěra. Když Filip jeden s Ježíšových učedníků požádá Ježíše, aby jemu i ostatním ukázal Otce, že víc už nepotřebují,  Ježíš mu odpověděl: " Tak dlouho jsem s vámi, Filipe a ty mne neznáš?" Tak stejně může i křesťan říci: Bože ukaž se mi ať tě můžu poznat , a on nám může stejně odpovědět , člověče, tak dlouho už jsem s tebou a ty mne stále neznáš?. Jednou z věcí, která nám v tomto poznání může bránit, je náš vztah k bližním. Pokud přijmeme fakt, že náš život se ubírá po cestě kterou je Ježíš Kristus, tak musíme i připustit, že na té cestě nejsme sami, že po té cestě kráčí i ostatní. Je to taková rovnice, ve které je hlavní veličinou Bůh. Bůh, který je láska. A pokud naše vlastní láska v nějakém ohledu selže a stane se sobeckou nebo soběstřednou, tak se také stane, že tím i sami sebe vyloučíme ze vztahu s naším Bohem. Protože Bůh nepřestane toho druhého člověka milovat i když  jej přestaneme milovat my. Můžeme se samozřejmě navenek tvářit, že u nás je všechno v pořádku, ale tím, že se přetvařujeme nejsme už opravdoví a takový člověk sám sebe vyčlení se společenství ostatních a v konečném důsledku  je přerušeno i společenství s Bohem. Proto je tak důležitý život v nějakém společenství a proto je tak nebezpečná cesta tmou přetvářky a lži, protože Bůh prostě nemůže být ve společenství se lží. Myslím si, že v úplně každém člověku je někde uvnitř tak nějak přirozeně zakořeněna touha po Bohu a po někom koho by miloval a kdo by jej miloval. Ale proč je to všechno tak strašně složité? Proč nám Ježíš prostě nějak nepomůže, abychom jej mohli milovat z celého srdce? Jistě zde sami cítíte, že to prostě nejde. Že prostě neexistuje prostředek, který by přiměl člověka milovat jen tak na povel. Kolik úsilí bylo již ve středověku vynaloženo, aby člověk vynalezl nějaký ten elixír, který by jej přiměl milovat, nějaký ten elixír lásky. Ale lidskému srdci prostě poručit nelze, nelze jej oblafnout nějakými kapkami, nedá se přinutit ke skutečné lásce ani násilím, nedá se k lásce přemluvit ani uplatit. Lidské srdce v člověku tepe svobodně a má svoji svobodu koho bude milovat ať si říká rozum co chce. A tuto svobodu náš Bůh respektuje. Respektuje ji nejen proto, že nám ji vdechnul spolu s dechem života, ale také proto, že stejnou svobodu má i On sám. Bůh touží po naší lásce, ale chce abychom jej milovali dobrovolně, aby naše láska proudila z našeho srdce a ne jen z naší mysli. Uvědomme si, co úsilí i rafinovanosti musí vynaložit člověk, aby získal lásku milované bytosti. Jak složité je první namlouvání a jak křehké z toho potom vzniknou vztahy. Jak v počátcích vzájemné zamilovanosti kolem sebe lidé vzájemně chodí po špičkách jen proto, aby to krásné co je mezi nimi nějak nepokazili. A podobné je to i s naším Bohem. I On nám všelijak již od našeho narození naznačuje, že o nás stojí, že stojí o naší lásku o to, aby se stal součástí našeho života. Touží nás pro sebe zachránit, touží po naší přítomnosti dokonce tak, že nám už dopředu připravil příbytky ve svém království, jak říká Ježíš. A když už jej přijmeme do svého života a staneme se křesťany, znovu a znovu po nás touží. Touží po tom, abychom s ním sdíleli náš každodenní život, aby se podílel na našem rozhodování, na našich trápeních stejně tak jako na našich radostech. Chce nám stát po boku při našich bojích se hříchem. Chce nás učit v Duchu Svatém životu s Ním a chce nás zahrnout dary Ducha Svatého. A když už řekneme Bohu své ano a rozhodneme se s ním vydat po jeho cestě a spolehnout se na něj, přichází tento mocný Bůh v tichosti a skromnosti a tiše se znovu zeptá. Člověče miluješ mne?............ A v této otázce  můžeme spatřit  trnovou korunu pána Ježíše, kterou si nechal nasadit jen a jen proto, aby nám dokázal ,že on ano, že On je ten, který nás miluje. Na úplný závěr  jsem si připravil takovou krátkou polemiku, kterou jsem našel na internetu s názvem paradox.

PARADOX

Dnes máme větší domy a menší rodiny.
Víc vymožeností, ale míň času.
Máme víc titulů, ale míň zdravého rozumu.
Víc vědomostí, ale míň soudnosti.
Máme víc odborníků, ale také víc problémů.
Víc zdravotníků, ale méně starostlivosti.

Utrácíme příliš bezstarostně.
Smějeme se málo.
Jezdíme rychle.
Zlobíme se brzy.
Udobřujeme pozdě.
Čteme málo.
Televizi sledujeme hodně.
A modlíme se velmi zřídka.

Znásobili jsme naše majetky,
ale zredukovali naše hodnoty.
Mluvíme mnoho, milujeme málo.
A podvádíme příliš často.
Učíme se, jak vydělat na živobytí.
Ale ne jak žít.
Přidali jsme roky životu, ale ne život rokům.
Máme vyšší budovy, ale nižší charaktery.
Širší dálnice, ale užší obzory.
Myslíme víc, ale máme míň.
Kupujeme víc, těšíme se z toho míň.

Cestujeme na měsíc a zpět,
ale máme problém přejít přes ulici, navštívit sousedy.
Dobýváme venkovní vesmír.
Ale vnitřní ne.
Rozbili jsme atom.
Ale ne naše předsudky.

Píšeme víc, učíme se míň.
Plánujeme víc, dokončujeme míň.
Naučili jsme se pospíchat, ale ne čekat.
Máme vyšší platy, ale nižší morálku.
Vytvořili jsme víc počítačů pro víc informací.
A abychom vytvořili víc kopií.
Ale méně komunikujeme.

Máme vyšší kvantitu,
ale nižší kvalitu.
Tohle je čas rychlého stravovaní a pomalého trávení.
Vysokých mužů a nízkých charakterů.
Víc volného času a méně zábavy
Víc druhů jídlaale méně výživy.
Dva platyale víc rozvodů.
Krásnější domyale neúplné rodiny.

Proto navrhuji, že tak jako dnes, nenechávej nic na zvláštní příležitost,
protože každý den, který žiješ je zvláštní příležitost.
Vyhledávej vědomosti, víc čti, seď na verandě.
A obdivuj výhled bez toho, aby si věnoval pozornost svým potřebám.
Buď víc času se svojí rodinou a přáteli, jez oblíbená jídla.
A navštěvuj místa, které máš rád.
Život je řetěz radostných momentů,
Není jen o přežití.
Používej svoje křišťálové poháry,
Nešetři nejlepším parfémem.
A použij ho kdykoliv budeš chtít.
Odstraň ze svého slovníku fráze jako
„někdy jindy“ a „příště“
Napiš ten dopis, který si chtěl napsat
„někdy jindy“

Řekni svojí rodině a přátelům
jak je moc je máš rád.
Neodkládej nic, co přináší smích.
A radost do tvého života.
Každý den, každá hodina, každá minuta je výjimečná
A ty nevíš, jestli není třeba tvoje poslední.

Pokud jsi příliš zaměstnaný najít si čas
napsat  někomu, koho máš rád
a říkáš si, že napíšeš  „někdy jindy“

Věř mi
„někdy jindy“
Už napsat nestihneš.

Autor: Pavel Sirový